baráček.jpg

Obec Baráčníků "Jana Žižky z Trocnova" Uhříněves

Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy.

* OHLÉDNUTÍ ZA OSLAVOU 70. VÝROČÍ TRVÁNÍ XXIV. ŽUPY

PŘÍSPĚVEK VZDĚLAVATELE

Sir Frederick Grant Banting 
Narození: 14. listopadu 1891  *** před 125 lety 
kanadský lékař, který se svým spolupracovníkem objevil léčebné účinky inzulinu
Ceny: Nobelova cena za fyziologii a lékařství

50. výročí přistání na Měsící

Americký kosmický let Apollo 11 splnil svoji misi 20. července 1969. Na povrch Měsíce jako první člověk vstoupil velitel posádky Neil Armstrong. Doprovázel jej Edwin "Buzz" Aldrin, zatímco Michael Collins zůstal na palubě vesmírné lodi.

Zdroj: https://www.idnes.cz

Ota Bubeníček: Můj životopis

[Opis nevydaného rukopisu, který z Bubeníčkovy pozůstalosti pořídil v roce 1984 Alexej Salzman pro Památník Mladovožicka]

Narodil jsem se 31. října 1871 jako čtvrtý syn a šesté poslední dítě Josefa Bubeníčka, řídícího učitele v Uhříněvsi. Od útlého mládí žil jsem doma v hudebním prostředí, neboť můj otec, jako většina kantorů, byl výborným hudebníkem a velkým milovníkem klasické hudby - Mozarta, Betthovena, Haydna, Bacha aj. Toto ovzduší svůdně působilo na mých pět starších sourozenců a rovněž i na mne a to do té míry, že jsem byl pro své schopnosti otcem předurčen stát se hudebníkem z povolání. Když však jsem dorůstal do klukovských kalhot, byl bratr Jindřich téměř o 16 let starší, již na malířské akademii. Jeho práce na mne zapůsobily tak silně, že jsem se počal více chápat tužky než houslí a počmáral jsem kde jaký kus papíru, který jsem našel. Ta touha, státi se též malířem, šla se mnou i na střední školu do Prahy. V Praze jsem bydlel u svého bratra Jindřicha, tehdy již ženatého. K němu často docházel na besedu Jožka Úprka, Věšín, Štrejbl i jiní jeho spolužáci a toto prostředí mne ještě více svádělo ke kreslení a malování. Často jsem odkládal učebnice a sahal po tužce a barvičkách. Po ukončení čtvrté třídy reálné školy v Ječné ulici, bylo otcovým přáním, abych šel na učitelský ústav. K tomu však jsem nejevil velké chuti. Abych tomu předešel, svůdnost tužky a barviček mne přiměla k nerozvážnému činu mladickému - "nechal jsem se propadnout" z francouzštiny i při opravné zkoušce, domnívaje se, že sice na učitelský ústav přijat nebudu, ale na nějakou výtvarnickou školu, že mi to snad překážet nebude. Byl jsem však šeredně zklamán. Bratr Jindřich, tehdy zaměstnaný v Haasově grafickém závodě jako dobře placený malíř, mínil, že by z praktických důvodů bylo výhodnější, abych šel na uměleckoprůmyslovou školu. Vybral některé mé kresby a odvedl mě tam. Ale ta zpropadená "francouzská puma", pobořila mi na dlouhý čas veškeré mosty na mé cestě k vytouženému cíli, neboť mé vysvědčení z kvarty končilo neúspěchem, nemohl jsem tehdy dle tehdejšího c. k. školního řádu být připuštěn ke zkoušce na toto učiliště. Toto odmítnutí bylo pro mne těžkou ranou. K domovu jsem se vracel se smutnými myšlenkami, co bude se mnou dál. Jít zpět na reálku bylo předně pozdě a za druhé opakovat kvartu se mi nechtělo. Rodiče ta neradostná zpráva sice nepotěšila, ale přijali ji bez jakýchkoli mně činěných výčitek - otec mi s klidem řekl: "Jak si usteleš, tak si hochu lehneš!" Rodinou radou mi bylo navrženo několik cest k mému budoucímu zaměstnání, ale vše, co mě odvádělo od tužky a barev, se mi nelíbilo. Přišel však opět bratr Jindřich se spásnou myšlenkou, abych šel na litografii, kde je hlavní podmínkou umět kreslit. Asi po půl roce pilného kreslení, přihlásil jsem se o přijetí do učení v Haasově grafickém závodě. Jako učeň dostával jsem první rok 1 zlatý r. m. platu týdně, později pak 2 - 5 zlatých. Po vyučení jsem dlouho neseděl nad litografickým kamenem - tehdejší ředitel Rubeš viděl v mé kreslířské a malířské dovednosti větší užitek pro závod než při litografii, a proto mě přeložil do oddělení bratrova, kde jsem se konečně dostal ku kreslení a malování potřebných návrhů pro závod - tam jsem byl konečně ve svém živlu. Při zvýšeném platu dařilo se mi velmi pěkně k úplné spokojenosti závodu, ale touha po vyšším výtvarném vzdělání ve mně neutuchala. Každou prázdnou chvíli věnoval jsem svému zdokonalení studiemi v přírodě. V roce 1892 rozhodl jsem se opustit dobré bydlo a pokusit se o přijetí na akademii výtvarných umění. Ale na jaře tohoto roku zemřel můj dobrý otec a matka pobírala jen malou vdovskou pensičku, takže bylo vyloučeno, abych mohl od ní žádat jakoukoli sebemenší peněžní podporu aspoň pro začátek. Proto jsem zůstal dalších 6 let u Haasů při řemeslném výtvarnictví, abych si uspořil malý kapitálek, kdyby se mi přece jednou potěšilo dostat se tam, kam jsem od mládí toužil, a abych nemusel být závislý na něčí finanční podpoře. Teprve v roce 1898 dodal jsem si odvahy pokusit se o přijetí na některou školu výtvarného umění. Bratr Jindřich za tím účelem vybral několik mých prací a odešel s nimi na radu k svému spolužáku profesoru E. Liškovi, který sice byl ochoten přijmout mne do své školy, ale poněvadž mé práce byly většinou krajinářské, poradil nám, abych je ukázal prof. Jul. Mařákovi a požádal ho o přijetí do jeho speciální školy krajinářské. Té rady jsem uposlechl s velmi dobrým výsledkem. Profesor Mařák, prohlédnuv si moje práce, prohlásil, že by mě přijal beze zkoušky, ale jelikož se k němu hlásí ještě 6 jiných žáků, abych zkoušku dělal. Ze všech šesti byl jsem jediný já přijat, aniž by ona prožluklá "francouzská puma" byla nějak rušivě zasáhla. Tentokrát byla úplně zneškodněna mou houževnatou prací malířskou a kreslířskou. V Mařákově škole zastihl jsem Al. Kalvodu, J. Honsu, R. Havelku, J. Plaského, Jos. Krále a o několik dnů později přestoupil od prof. Pirnera Jos. Ulman. Byli to dobří kamarádi - bohužel, že všichni již odešli do neznáma a já tu zbyl z nich sám: a z celé Mařákovské generace jsme tu již jen dva - Jar. Panuška a já - a za nedlouho zmizíme asi i my. Mařák byl sice vlídné a dobrácké povahy, ale přísný na školní docházku, nějaké lajdáctví a chození za školu netrpěl, hlavně mladším žákům. Obden přicházel pravidelně na korekturu, někdy i v neděli přišel se podívat, co děláme. V zimním období jsme malovali většinou zátiší, která nám vždycky postavil. První zátiší, které jsem s Langrem, Satrou a Králem maloval, bylo složeno z měděné pánve, na níž ležela suchá dubová větev se zahnědlými listy v barvě příbuzné mědi, pozadí bylo šedé a předměty ležely na tmavomodré látce. Před tím, než jsem začal toto zátiší malovat, Mařák mi řekl: "Na všecko, co jste posud maloval, zapomeňte, dívejte se na celý "zástoj" s citovou naivností a bez myšlenky na to, jak jste viděl podobný "zástoj malovaný u jiných malířů". Toto připomenutí bylo mi první známkou jeho pedagogické snahy pěstovat v nás individualitu. Jindy nechal nanést hromadu drobně naštípaného dřeva, borového i jedlového, k němu postavil špalek s několika poleny a když jsme každý kus dřeva "vyportrétovali", postavil ke špalku dědka v modré zástěře se sekerou v ruce. Pak nám předkládal ke studiu zátiší skládající se z různých předmětů, jako vycpané kachny, čápy, zastřelené koroptve, zajíce se smrkovou haluzí, různé zeleniny, květiny, březové a borové větve, bochník chleba s jiným pečivem, špinavé bedny s proutěným košem atd. Všechny ty "zástoje", jak nazýval zátiší, přirovnával k hudbě a říkal nám: " Zadívejte se na to pozorně a uvidíte, co je v tom krásy a pointy, ale ne, abyste chtěli malovat hned z toho obraz, takové zástoje jsou jenom jako hudební etudy, ať pianista nebo houslista, nepocvičil-li se důkladně etudami, nestal se koncertním mistrem". Jeho korektury byly vždy málomluvné, ale vážné, někdy i štiplavé humorně zabarvenou poznámkou, nikdy však nevzal do ruky štětec žákův, aby ukázal, jak si má počínat. Když jsme se řádně podřeli na těch etudách, k nimž trefně přirovnával Mařák malování zátiší, dal nám úkol volně úhlem nakreslit a pak namalovat nějakou krajinářskou komposici a náladu, kterou jsme viděli v přírodě a která nás citově chytla, ale vše bez jakýchkoli pomocných studií. Přitom připomínal, že malíř nemusí stále chodit s "malkastnem" v přírodě, a vedl nás k přemýšlení o skladbě tvarů, světel a barev. Pestrých barev nemiloval, těm říkal "řvoucí trumpety". Malbu přirovnával vždy k vážné komorní hudbě. Jednoho dne přišel Mařák na přehlídku, jak si vedem při malování "zpaměti", postavil se k Satrově práci a zeptal se ho, kde to viděl. Když Satra odpověděl, krátce mu na to Mařák řekl: "U Topiče za aus lágem!" Mávl rukou a odešel. Každého roku ke konci dubna jsme se připravovali na dvouměsíční exkursi do přírody. Nejoblíbenější místa byla Okoř anebo Lochovice u Zdic. Den před odjezdem přišel Mařák na generální přehlídku, jsme-li řádně vyzbrojeni do boje s přírodou. Nejzkušenějšímu předal pro každého prázdný slamník, jeden tvrdý polštář a dvě houně, pak mu svěřil školní pokladnu na uhrazení cestovného, bytu a stravy včetně 2 - 3 piv denně. Byla to radostná chvíle, když jsme od akademie vyrazili za vozem, do vrchu naloženým našimi zavazadly, k nádraží. Táhli jsme jako vojáci do ležení, a že ten malířský "lágr" byl veselý, netřeba připomínat. Osm mladých chasníků cechu sv. Lukáše nikoho nezarmoutilo a nejméně sebe! Na takových exkursích bývalo veselo, ale také se pilně pracovalo. Řídili jsme se vždy zásadou: "Nejdřív práce, pak legrace!". Mařák často za námi přijížděl, jeden po druhém jsme mu předváděli svoje práce a on vždy pozorně prohlížel, chyby vytýkal, dobré studie pochválil, a pak po kratší diskusi o umění nás poděkoval vybranými druhy doutníků, vždy podle zásluh, za dobré práce větším, za slabší menším počtem. Konečný výsledek našich studií ve volné přírodě byl patrný z hojného výběru prací na výstavě, uspořádané vždy ku konci školního roku v ateliérech akademie. Na těchto výstavách po dobu mých studií byly mi uděleny tři první školní ceny po 300 K a jedna druhá 200 K r. m. V té době byla mi rovněž poskytnuta dvě státní a dvě Purmanova krajinářská stipendia. Mařák byl vynikajícím učitelem. Nežádal, abychom napodobili určitý směr, vedl nás k volnému osobitému vývoji.

Jak jsem již zmínil, byl jsem prof. Mařákem přijat hned do jeho speciálky - přípravka mi byla prominuta, ale teoretické přednášky z anatomie, dějin umění, nauky o slozích a perspektivy, jsem byl povinen navštěvovat. Toutéž povinností byl postižen K. Langer a Aug. Satra. Ze začátku jsme byli pilnými posluchači všech přednášek, ale když prof. Helmesen /Němec/ si na nás tři bez příčiny hrubě vyjel, odešli jsme mezi hodinou a přestali jsme do perspektivy chodit. Na tento náš provokativní čin si Helmesen stěžoval u Mařáka, ten však po vysvětlení onoho incidentu, místo důtky rozsadil nás na různá místa školního ateliéru a uložil nám nakreslit celý ateliér se vším, co v něm stálo, leželo a viselo, - "ale bez lineáru" doložil. Po dvou dnech přišel, sedl si k mému hotovému výkresu, zeptal se mne, kde mám "augenpunkt" a jak si určím prakticky horizontální linii. Když jsem všechny jeho otázky správně zodpověděl, řekl: " Dobře si tu kresbu schovejte a do té perspektivy k panu Helmesenovi nemusíte chodit!" A dodal: "Malíři, který nemá perspektivu v oku a necítí ji, ani deset lineárů nepomůže." Mařákovo slovo platilo - absolvoval jsem akademii s výborným prospěchem, aniž bych dělal nějakou jinou zkoušku z perspektivy, a kresbu ateliéru mám posud schovanou. Když v létě r. 1899 Mařák ochuravěl, jmenoval svým zástupcem na krajinářskou školu Antonína Slavíčka. Jeho jmenování jsme přijali s velkým nadšením. Téhož roku 1899 Mařák zemřel 8. října. Slavíček zůstal na naší škole dále vedoucím až do jarního semestru. Čekalo se, že zaujme definitivně Mařákovo místo. Jeho kandidatura však narazila na odpor profesorského sboru i vídeňského ministerstva. Proslýchalo se, že bude jmenován Jettel Knúpfer nebo Rudolf z Ottenfeldů, s čímž však nás šest zbylých Mařákovců, J. Honsa, St. Lolek, R. Havelka, K. Langr, Ang. Satra a já, se nechtělo smířit, protože jsme dobře cítili, že nejpovolanějším nástupcem Mařákovým by byl jedině Ant. Slavíček. Proto za souhlasu a podpory mecenáše J. Hlávky vypracovali jsme provolání ke všem českým výtvarníkům a kulturním pracovníkům, aby svými podpisy podpořili naši akci k záchraně slavné Mařákovské tradice a k jmenování Ant. Slavíčka jeho nástupcem. Obešli jsme všechny pražské i venkovské výtvarníky, jen k profesorskému sboru akademie jsme nešli, protože ten se postavil proti Slavíčkovi. Nikdo nám svého podpisu neodepřel, jen ředitelství uměleckoprůmyslové školy nás briskně odmítlo. Sám Hlávka nejen, že nám jako první naše provolání podepsal, ale po ukončení celé akce osobně je odvezl do Vídně a předložil na ministerstvu - avšak ani tak kladného výsledku tím dosaženo nebylo. Jmenován byl profesorem Rudolf z Ottenfeldů a nás šest rebelů bylo postaveno před profesorský koncil a vyloučeno z akademie s ironickou poznámkou, abychom šli studovat do Mánesa. Za působení Slavíčka na začátku školního roku 1899 - 1900 byli přijati do krajinářky dva žáci, Josef Štolovský a Ferd. Prokop. Tito dva dobří hoši, ač se na škole ještě ani neohřáli, prohlásili se s námi solidární a oznámili na sekretariátu své vystoupení z akademie. Když pak měl Ottenfeld nastoupit, škola byla prázdná bez jediného žáka. Tím se ovšem profesorský sbor ocitl ve velmi trapné situaci, proto byla naše "klatba" rychle zrušena a my požádáni, abychom se zase vrátili zpět. Vrátili jsme se jedině proro, abychom dědictví po Mařákovi - naši milou krajinářku - zachránili, pokud to ještě bylo možné. Ke cti Ottenfelda budiž řečeno, že nám ten odbojný čin neměl za zlé, naopak pochválil nás a byl nám více přítelem než profesorem, neboť Mařáka dobře znal a jak nám řekl, jeho vynikající dílo i činnost učitelskou měl ve velké vážnosti, a proto chápal, proč jsme bojovali za Slavíčka, jeho nejlepšího žáka. Pokud byl poslední Mařákovec na akademii, držela se "krajinářka" při životě i se všemi Mařákem založenými výhodami, ale jak ten absolvoval, byla zrušena. Já byl ten poslední, za nímž se slavná Mařákova krajinářská škola navždy zavřela a s ní i krajinářská speciálka byla zavřena na řadu let. Ottenfeld sice přinesl do své školy dobrou vůli i svědomitou snahu, ale neměl váhy a významu osobnosti Mařákovi, ani Slavíčkovi. Na škole u obou profesorů vedlo se mi dobře. Pracoval a studoval jsem pilně. Zprvu jsem se musel prokusovat s nemalou houževnatostí, abych se sebe setřásl ten devítiletý nános svého dřívějšího zaměstnání v Haasově litografii. Bojoval jsem se životem s plnou energií, abych uhájil své dobré místo v umění i v životě. Již druhým a pak i třetím a čtvrtým rokem projevily se výsledky mého úsilí, neboť vedle školních cen byl jsem odměněn po dvakrát státním a Purmanovým stipendiem, což vydatně podepřelo mé kroky vpřed, neboť jsem byl sám na sebe odkázán. V r. 1903 strávil jsem na popud Ottenfeldův čtyři měsíce v Dubrovníku a na podzim téhož roku toulal jsem se po Itálii. Na školních exkurzích jsem byl dvakrát v Lochovicích, v Loděnici u Berouna, v Čimelicích u Písku a naposled jako absolvent ve Šternberku na Sázavě. V roce 1905 byl jsem se školou v Ratajích nad Sázavou, kde jsem zastupoval prof. Ottenfelda, jako předchozího roku ve Šternberku. Téhož roku mi bylo uděleno absolventské Hlávkovo cestovní stipendium do Mnichova, a pak po 3 měsících do Paříže, Brugg, Bruselu, Antverp a Amsterodamu. V roce 1907 bylo mi umožněno druhým Hlávkovým stipendiem vrátit se opět do Paříže na delší pobyt. Po návratu domů jsem dlouho nežil v dojmech z ciziny, nýbrž zatoužil po našem kraji. Proto hned počátkem léta, sveden přítelem Hlavicou, odebral jsem se s několika svými přáteli malíři na Valašsko, do Vsetína. To byl kraj kouzelné krásy. Příští rok se naše veselá kumštýřská parta pustila dále do Beskyd a zahnízdila se na Horní Bečvě. Tehdy to byla ještě panenská, turistickým ruchem netknutá příroda s ohromnými lesy, kopci, starými, pravými, ještě zachovalými, rázovitými dřevěnými valašskými chalupami, se svými do široka rozloženými dvorci zemanských fojtství, ztulených pod věkovitými lípami a habry, s mlýnci a bizarními pilami Zvěřinových forem a linií. Malířská a kreslířská žeň z takového nádherného kraje byla samozřejmě bohatá. Jeden můj obraz z toho kraje byl vystaven na mezinárodní výstavě v Mnichově. V roce 1909 v létě usídlil jsem se v milém koutku jihočeského kraje v Čížově u Písku. Práci z tohoto kraje jsem souborně vystavoval ještě téhož roku v Topičově saloně. Kuratorium moderní galerie zakoupilo tehdy na této výstavě obraz "Chalupy nad zlivickým rybníkem". V roce 1910 usadil jsem se ve mlýně "Na Jarši" u Heřmaniček. Na tento koutek jižních Čech rád vzpomínám, neboť to byl tehdy ještě kraj nezachvácený bourací a stavební horečkou. Jeho vesnice byly ještě plny krásných rázovitých jihočeských dřevěných staveb, statků ze 17. a 18. století s vysoko čnícími doškovými střechami osmibokých stodol a roztodivnými malebnými špýchary, nad nimiž rozkládaly své do široka rozložené koruny věkovité vonící lípy. V údolí při potůčcích a rybníčcích v hustých olšinách či pod košatými habry a vazy /pozn. opis - jilm vaz - druh jilmu/ krčily se staré mlýny s pilami. Dnes však - po 47 letech - není tam již ani stopy po těch milých pamětnících věků. Z těch idylických koutků vytlačily je hrubé, bezcitné, mrzácké zednické "bedny" bez jakékoli estetické lidové tvořivosti a přitom vražedná ničivá sekera dřevorubcova neušetřila ani těch překrásných stromů, památníků to našich pradědů. Dnes jen několik mých náčrtníků vypráví o jejich bývalých nenahraditelných krásách. Za obraz " Po dešti" z tohoto kraje mi byla v roce 1911 udělena cena Akademie věd a umění. Od roku 1912 až do roku 1921 býval jsem od jara do zimy v Písku, odkud jsem podnikal malířské výpravy po blízkém i dalekém okolí do Putimi, Protivína, Strakonic, Prachatic a Volyně, po Otavě i Vltavě až na Zvíkov a Orlík. V roce 1911 maloval jsem též v Týnci nad Sázavou a v příštím roce ve Vrchotových Janovicích, odkud jsem si zajel na krátkou dobu do Valašského Meziříčí a Štramberka. V roce 1914 koncem května rozjel jsem se s rodinou na slunný Jadran do Splitu, kde jsem pobyl až do vypuknutí první světové války. V roce 1915 přitáhl mne zase svými krásami český jih a usadil jsem se se svou paletou v Oldřichovci u Herbenova Hostišova. Předtím v lednu téhož roku rozjel jsem se poprvé do Jilemnice pod hřebeny zasněžených Krkonoš, a pak o Vánocích vystoupil jsem po lyžích s batohem naplněným malířskými potřebami na Benecko pod Žalým, kam jsem se pak vracel po léta každou zimu a v předjaří. "Zlatá vyhlídka" - hotel - byla mou výpadní brankou k lyžařským a zároveň malířským výpravám po zasněžených hřebenech a pláních našich pohádkových horských velikánů. Šumavu jsem také několikrát navštívil, ale tam vyjma Chodska, nikdy jsem se necítil tak doma jako v Krkonoších. V této Krakonošově říši namaloval jsem v roce 1926 několik větších obrazů, z nichž dva - "Sněžka z Liščí hory" a " Z labské louky k Sněžným jamám" - zakoupila naše tehdejší ministerstva. První světová válka přerušila mé toulky po vlastech českých. Jako vojín byl jsem přidělen s mnoha jinými malíři a sochaři k restaurování poničených Assamových fresek a k znovuzřízení vnitřku kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Pod ochranou tohoto štědrého světce celá naše malířská "kumpačka" uhájila svou kostelní "nedobytnou frontu" až do konce první světové války vítězně. Po válce v roce 1919 - 1920, pak 1936 - 1937, přivábilo i mne, tak jako mnoho našich malířů, Slovensko, hlavně Vysoké Tatry, svými krásami a mohutností. Z mých tatranských obrazů v roce 1921 doporučil ministerstvu k zakoupení můj obraz "Lomnický štít" prof. Kotěra, do interiéru jím navrženého pro berlínské zahraniční vyslanectví.

V roce 1922 opustil jsem jihočeský kraj a mým hlavním cílem malířských tužeb stala se Svratka na Českomoravské vysočině. V tomto chudém překrásném kraji jsem pracoval plných 10 let. Z tohoto kraje zakoupilo kuratorium moderní galerie obraz "Zkamenělý zámek" vystavený na výstavě "Soudobé kultury" v Brně roku 1928, předtím byly zakoupeny pro galerii hlavního města Prahy dva obrazy: "Svratecký kraj" a "Letní den". V roce 1932 dva moji dobří staří přátelé vábnými slovy přiměli mě k tomu, abych se zase jednou podíval do jižních Čech, a to do jejich rodného městečka Mladé Vožice, ležící v klíně zalesněných kopců, nad nimiž vévodí a do širokých dálek husitského kraje hledí zasněný, bájemi opředený Blaník. Že se mi ve Vožici zalíbilo, o tom svědčí ta skutečnost, že už 25 let v ní spokojeně žiji a pracuji, ač původně jsem myslel, že zde budu malovat jen to jedno léto, a pak zase povandruji na jiná místa. A tak na sta obrazů zdejšího kraje se rozběhlo nejen po vlastech českých, ale i po cizině. Pomocí svých dobrých přátel získal jsem tu časem i kousek vlastní půdy, na níž jsem postavil rodinný domek se zahradou. Hned na počátku svého pobytu zde, byl jsem jmenován čestným občanem města Mladá Vožice, a tak jsem se stal "z naplaveniny" pravým "třepáckým Vožičákem" a tím už zůstanu až do konce své pozemské pouti.

Své prvotiny maloval jsem v okolí své rodné Uhříněvsi. Mimo posud vyjmenované kraje, zajížděl jsem často též na Turnovsko, do Železných hor, na Chrudimsko, do Pojizeří, do Posázaví, na Blata a mnohá jiná místa. S batohem na zádech, s dubovkou v ruce a skicákem v kapse prošlapal jsem pěšky za svého malířského života skorem všechny zajímavé kouty Čech mimo zněmčená území. I po cestách cizinou byla vždy má kapsa zatížena náčrtníky, do nichž jsem kresebně zaznamenával malebné upomínky na Baltické moře, na Jadran a pobřeží Středozemního moře, na plavbu z Bratislavy po Dunaji do Bělehradu, dále pak do Bulharska a k Černému moři do Varny a Bosporem do Cařihradu. Rád jsem se toulal po cizích krajích, ale ještě raději jsem se zase vracel domů, kde malířsky mi byly milejší naše meze a kvetoucí luka než tropické květy, lány polí s vlnícím se žitem byly mi nad nejdivočejší mořské vlnobití a kde doškové a šindelové střechy k zemi přikrčených chaloupek byly mi mnohem bližší a dražší než ty nejhonosnější paláce a katedrály.

Své obrazy jsem vystavoval na nespočetných výstavách hlavně v Praze, pak v Plzni, Hradci Králové, Pardubicích, Chrudimi, Ml. Boleslavi, Budějovicích, Táboře, Benešově, Soběslavi, Sezimově Ústí, Mor. Ostravě, Mladé Vožici, Vlašimi, Ledči, Brně, Hodoníně, Olomouci, Vsetíně, Valašském Meziříčí, Novém Městě na Moravě, Bratislavě a jinde, pak ve Vídni, Mnichově, Drážďanech, Lipsku, Karlsruhe, Stuttgartu, Augsburku, Londýně, Poznani, Amsterodamu, Kodani, Oslu - Kristianii, Stokholmu a Benátkách. První americký velvyslanec v naší republice Československé, Crane, zakoupil od mne do svých sbírek několik obrazů z Prachatic a Písecka.

Na konec svého povídání o svém zrození, dětství a o tom, jak jsem se stal malířem, cítím nutnost ještě říci: Na svůj osud nemohu si naříkat, ač nebyl mi vždy a ve všem příznivý, ale naučil jsem se brát život tak, jak se mi podával. Ve všem jsem spoléhal jen na sebe, dbaje otcova ponaučení: "Jak si usteleš, tak si lehneš!" Ničemu jsem se nevyhýbal, vždy jsem se snažil, pokud mi mé schopnosti dovolily, být platným členem lidské společnosti. Když se mi něco nevedlo, hledal jsem příčinu nezdaru v sobě samém, nesváděl jsem to na zlý osud nebo nepřízeň lidí. Napřel jsem v takovém případě všechnu sílu, která mě téměř vždy dovedla k uspokojivým výsledkům. Jsem vyslovený optimista. Neplodný, ničivý pesimismus byl mi cizí. S veselou myslí, ale zároveň s rozvahou, šel jsem vždy do všeho, za hlavu jsem házel jen zbytečné starosti a tíživé myšlenky. Všecky dobré lidi mám rád, zlým se vyhýbám, smutné jsem hleděl vždy potěšit a s veselými jsem si rád poseděl, v dobrém se s nimi poškádlil a pak zazpíval. Hudba, zpěv, tělesná cvičení, divadlo ochotnické a hlavně loutkové, turistika a vůbec každá ušlechtilá zábava a činnost mne vždy zaujala a tím i hojivě působila na mé nervy, kumštem často až mučivě přetížené.

Jednota umělců výtvarných jmenovala mne v roce 1937 svým čestným členem. V roce 1947 za soubor obrazů z Vožicka byla mi udělena krajinářská cena Františka Kavana a v roce 1952 za mé celoživotní dílo dostalo se mi ceny Josefa Mánesa.

Ota Bubeníček (31. října 1871 v Uhříněvsi u Prahy - 10. září 1962 v Mladé Vožici) byl český akademický malíř, loutkářský průkopník a herec.

St 6. únor 2013, 21:42:52 CET
vilonaz

* Ohlédnutí

20150801_SLAPY_TŘEBENICE.JPG
20150801_PRAHA_SLAPY_PRAHA.JPG
20150801PRAHA_SLAPY_PRAHA_VYŠEHRAD.JPG

* Ohlédnutí

20150628POUŤHUS1.jpg
20150628POUŤHUS21.jpg
20150628POUŤHUS5.jpg

* Ohlédnutí - Tryzna za utonulé - spoluúčast se spolkem VLTAVAN PRAHA

20141102vltavankněz.jpg
20141102vltavanOLI.jpg
20141102vltavan.jpg
20141102vltavanMILI.jpg

"Porovnání historické trasy centrem českého hlavního města Prahy

20142106porovnánízima.jpg
20142106porovnáníléto.jpg

"Ohlédnutí * III. Staročeské máje v Kněževsi

201405májekněževes1.jpg
Baráčnictvo z III. župy a XXIV. župy
Baráčnictvo z III. župy a XXIV. župy

"Účast v Betlémské kapli

6.7.2014_.jpg

"Ohlédnutí za Masopustní zábavou u sousedů OB Petra Gutha Smíchov

201402maškary.jpg

"Ohlédnutí za akcí "VEPŘOVÉ HODY S MAŠKARNÍ MERENDOU" - OB SVOJETICE

201402Svojetice.jpg

"Ohlédnutí za akcí "První hrnčířský masopust a zabíjačkové hody" OB Hrnčíře + Klub přátel Hrnčíř

201403hrnčíře.jpg
skládání slibu budoucí tetičky Aleny Wünschové
skládání slibu budoucí tetičky Aleny Wünschové
skládání slibu budoucí tetičky Marie Vokounové
skládání slibu budoucí tetičky Marie Vokounové

technický správce internetových stránek tetička Vonášková Ila

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one