Ateliér YNA obnovil výrobu vzácných lipských šátků z 19. století!
Lipský šátek, vzor "pánový".
Zhotoveno podle dochovaného vzoru z Horňácka,19. století. Materiál a rozměr: 100% bavlna, 150 x 150 cm.
Ukázka vzoru na horňáckém úvazu šátku "hore rožky".
YNA Kristýna Petříčková - Designér
Ve své oděvní tvorbě se soustředím na vytváření dialogu mezi minulostí a současností, který představuje důležitý výchozí inspirační bod pro realizovaný design.
Pojmy z oboru polního hospodářství psaná foneticky:
sokňa, gaťa, kabát, pelenka, vačora, ebéd, baráň, séna, sálma, jásol, barázda, borona, udvar, astal, pečeně, serda, čütörtek, péntek a četná jiná.
Při trošce přemýšlení uhodneme lehce, že je to:
sukně, gatě, kabát, plenka, večeře, oběd, beran, seno, sláma, jesle, brázda, brána, dvůr, stůl, peklo, pečeně, středa, čtvrtek, pátek.
Kopanický kroj se skládá z těchto základních barev: černá a červená, dále pak zelená, oranžová, modrá, žlutá a růžová. Kopanické výšivky se dělí na dvě základní skupiny: křížkové a vláčené.
Obuv – krpce, v nichž ženy nosí preplety (pletené ponožky s černým vzorem), rubáč(spodnice), rukávce: výšivka kolem zápěstí je ljamček, nad ním jsou sbery, v horní části rukávu je príramek, krk obepíná obojek a dva vyšité pásky vedoucí směrem dolů přes prsy se nazývají dolu prsima.
Letnice (leknice) - Je to živůtek spojený se spodní částí zadní sukně. Jsou na ní výšivky s názvem životek, ljamec, sbery.
Sak – pletený pás z červené vlny, zakončeným gombami. Záscera (vyšívaná –sváteční, pracovní – plátěná) - přední sukně, která se uvazuje na sak.
Pokrývka hlavy – u svodných žen – čelenka, šátek, šatka
u vdaných žen – kontula (turecký šátek)
Muži na nohou mají taktéž krpce, jen preplety se vyznačují jinými vzory než u ženského kroje. Na práci nosí plátěné traslavice. Na sváteční příležitost si muži oblékají nohavice (modré nebo bílé barvy), přepásené remeněm. Na vrchní části si muži oblékaji košelu - je zdobená výšivkami kolem zápěstí - ljamčekmi, nad nimi jsou sbery, kolem krku obojek, na prsou je vyšívaná fajka. Na rukávech jsou dále vyšity černé pásky - mistry. Rukáv je ke košili přišit mrežkou, výšivkou také černé barvy. Na košelu si dávají vestu, která se nazývá lajbrík (černé nebo tmavé barvy). Pokrývku hlavy muže tvoří černý nízký širák, který je zdoben střapečky vyrobené z barevné vlny.
Výšivky
na Žítkové - výšivka je pestřejší a veselejší (vyniká na ni více žlutá barva)
na Vyškovci (straně opačné od Žítkové) - tmavší barvy na krojích (více černé barvy)
na Žítkové slunce vychází a na Vyškovci zapadá, proto tyto rozdíly.
Ve středečním vydání Apetýtu přivítá Jarka Vykoupilka nositelku rodinné tradice ve vyšívání krojů ze Starého Hrozenkova, ale také zpěvačku ženského sboru Čečera. Kolik trpělivosti a času musí Eliška Křižková výšivkám věnovat? To a mnohé další se dozvíte ve středu po 11. hodině. Ale už teď si můžete pustit klip právě sboru Čečera, ve kterém zítřejší milý host účinkuje...no mají na Kopanicách veselo
https://www.facebook.com/watch/?v=1732847016754107
Hlídka panímaminek
Sulislavský kroj,
oděv lidu ostrůvku stříbrského byl malebný a svérázný. Nesl stopy kroje plzeňského a ve výšivce i chodského. V Sulislavi oblékaly ženy do smutku vždy bílé zástěry a bíle vyšívaného „ubrousky" (šátky). Bílou barvou vyjadřovali smutek i staří Slované. Plena - se říkalo vyšívanému pruhu látky, který se ovinul kolem hlavy a v týle se na konce zavázal. Úpravou připomínal vínky svobodných děvčat v okolí Mladé Boleslavi a Turnova v severních Čechách. Nevěsty sulislavské se k oddavkám oblékaly černě, tak jako to za starodávna činily i nevěsty na Plzeňsku. Krojová košile ženská byla ve spodním dílu nabraná do pasu a ušita ze silného plátna. Horní díl byl ušit z tenkého „kamrtuchu". Vysámečkovaná náprsenka zapínaná na knoflíčky. Límečky bývaly vyšité bíle různými kvítky, z každé strany límečku vyšila se kulatá dírka, kde byla později prostrčena červená pentlička. Dále široké rukávce, u kterých byly vyzdobeny náramky hustým vyšíváním. Později se přišívalo k výstřihu u krku i k rukávcům bíle vyšívané okruží. Sulislavský šátek krojový měl okraje potištěné květy a vnitřek hladký. Spodniček nosívaly ženy 5-6, byly vždy barevné, buď z plátna lněného, obarveného, nebo v zimě z barchetu. Vrchní sukně bývaly buď soukenné, vlněné i šerky. Za starodávna bývaly sukně lemovány červenou kulatou šnůrčičkou, později potom hladkou hedvábnou stuhou, nejvíce modrou, nebo červenou. Nad lemovkou byla přišita široká hedvábná stuha s vetkanými pestrými květy. Přes sukně se vázal pruhovaný „fěrtoch" (zástěra) - bavorák. Šněrovačka neboli lajblík byl ušit z atlasu nebo z brokátu všech barev, nejvíce červeného. Byl štěpován hedvábnou nití a zdoben portami a mezi nimi dracounem vyšita byla menší kvítka. Parádní sněrovačky z drahého brokátu vytkávaného stříbrnými květy měly lemování zlaté nebo stříbrné, které se táhlo středem zad i po přednicích. Živůtky byly šněrovány pentlí přes punt. Čepce sulislavských žen byly na klapkách nad ušima vyšívané temně modrou bavlnou, tak jako plena. I na temeni čepce bývaly výšivky a krajková vložka. Čepce dobře přiléhaly ke tvářím. Vdané ženy nosily přes čepce pleny hustě vyšívané. Na koncích byla plena zdobena paličkovanou krajkou. Pleny svobodných byly odlišné. Vepředu měly pruh temně modrého plátna bíle vyšitý hustým vzorem. Konce plen byly z plátna bílého vyšitého černým hedvábím a zdobeny vláčkovou krajkou. Je to velice stručný popis sulislavského (stříbrského) lidového kroje, u kterého postupně během let docházelo k vývoji. Tímto zatím skončíme s lidovými kroji a postupně se budeme zabývat, lidovými písničkami, tancem, jídlem, příbytky - prostě lidovými zvyky různých národopisných oblastí, též popsaných v publikaci
„Svéráz zemích československých".
Jůzková Zdeňka, panímaminka X. župy.
Setkání s Marií Ježkovou, restaurátorkou krojů, v magazínu pro milovníky lidové kultury
Folklorní magazín - ČT 2 - Restaurátorka krojů - Připravili: M. Růžičková,
Kroj – co je to kroj?
Slovník spisovné češtiny vysvětluje pojem kroj jednoduše jako oděv charakteristický pro určitý kraj a dobu. Kroj spojujeme hned se dvěma přívlastky, národní a lidový. V historických podmínkách českých zemích se města přizpůsobovala evropské módě a do značné míry se pojem lidový a národní více propojovaly.
Staré tradiční kroje se na rozdíl od těch novějších speciálně skládají do truhel. Z hlediska vědy o lidovém oděvu se mluví jako o tradičním oblečení převážně venkovských obyvatel českých zemí. Proč se lidé vůbec zajímají o kroj? V každé době pro něco jiného. Především však proto, že jako oděv patří k hlavním článkům kultury. Jeho prostřednictvím se dozvíme mnoho o životě, názorech i umění. O krojích bylo napsáno mnoho. Mnoho umělců kroje zachytilo v kresbách i v literárních dílech. A konečně-mnoho součastníků ještě umí o krojích podat živé svědectví. Zevrubnější zprávy o krojích venkovanů se obecně spojují s polovinou 18. století, kdy mocné a vzdělané kruhy obracejí svou pozornost více k lidem. A naopak lid a jeho kultura v našem případě kroj, začíná stát za pozornost. Je třeba vědět více o lidu, kterému se má s úspěchem vládnout. Proto se konají různé soupisy, shromažďuje se sbírka písní, kroje se dostávají do úředních spisů.
A tak v roce 1791 se do Prahy na českou korunovaci císaře Leopolda II. sjíždějí pozvané krojové družiny. A z tohoto zájmu vycházejí i první kolekce malířských studií krojů venkovských lidí. V prvním desetiletí 19. století další korunovace císaře Ferdninanda V., který se stal v roce 1836 českým králem. K oslavám patřila velká sešlost venkovanů ve svatebních a svátečních krojích z celého českého království.
Ve sbírce Národopisného muzea v Praze jsou dodnes uloženy kvašové obrázky venkovských účastníků této korunovace. Jsou to nejcenější obrázky oblečení českého lidu své doby. Kroj venkovského lide je příkladnou hodnotou čistého stylu. V této souvislosti lze vzpomenout krátkou scénku z povídky B.Němcové „Dlouhá noc“ , kdy budoucí královna vybírá jednotlivé kusy z truhly, zkouší a kombinuje. Zcela podobně to děláme při strojení my. Život a zrání kroje mělo trochu jiný rytmus než proměnlivá móda.
Značný podíl na stylu místního kroje měli jeho profesionální tvůrci, řemeslníci, tkalci, švadleny, vyšívačky i obuvníci.
Proměnlivost lidového oblečení měla složitější postup. Ke svérázným motivům patří vrstvení šatů. Starší kusy se neodloží, ale zůstávají vespod a překrývají se novějšími. Na Plzeňsku se jeden čas nosilo na sobě až 16 sukní. A tak se kusy vrstvily i z důvodů praktických.
Na kroji je však možné sledovat vlastní cestu, která směřovala k plnosti tvarů. Rukávy a sukně se postupně rozšiřují a získávají na tvarové výraznosti.
Jindy se jakoby nafoukne celý kroj a postava se v něm ztrácí. – kroj Hanácký nebo v Dambořicích.
Výtvarná nestřídmost po léta provází i výzdobu. Jsou kroje nebo jejich díly, které zůstaly po celou dobu vývoje ve stylu elegance a prostoty. Kroj ovlivňoval chování lidí, především jejich pohyb a nejen v tanci. Ženy v širokých sukních nesly ruce složené vpředu. Boty určovaly styl chůze. Jinak se drží tělo v upnuté sněrovačce a jinak v poddajném živůtku.
Zkuste si chodit nebo tančit s kloboučkem z Vlčnova s dlouhým kohoutím pérem nebo tančit v chodském širáku.
Důležitá byla pokrývka hlavy, která byla obvykle výraznou korunou oblečení.
Ženy měly úbor hlavy složitější, vázané plachty, pleny, čepce a čepení. Všechny tyto věci dávaly kroji místní vyznění. Výstižně to říká, vzpomínka na kroj z jihočeských Blat.
V oboru lidového kroje je od 20. let 20. století v tomto směru významnou osobností Drahomíra Stránská. Studiem lidového oděvu v ní získáváme první vědeckou kapacitu, opírající se o široké materiálové zázemí pražského národopisného muzea. Jako představená Národopisného muzea v Praze organizuje velké sběrné akce v terénu. Organizuje také velké výstavy, kde kroj je komponentem životních celků.
Řadu let působí v oboru lidového kroje jako pedagog Univerzity Karlovy v Praze. A koncem je nutno připomenout její bohaté dílo, kde vyniká mohutná monografie o českých krojích, která je oporou k hodnocení a poznání lidového oděvu obecně.
Napsala
t. Trojanová
Aksamitky, vydrovky nebo bobrovka jsou vysoké, vpředu s prýmkem nižším (asi 10 cm), vzadu s vyšším (asi 17 cm) z černé nebo hnědé kožešiny. Dýnko bylo z černého, zeleného nebo zeleno-olivového aksamitu – odtud název aksamitka.
Pánská košile je též bohatě zdobená kolem výstřihu, v ramennou a na límečcích (manžetách) u rukávů. V náramkách a v dolní části manžety jsou bohatě nabírány. Pod krkem má Hanák uvázanou vazačku, pentli, šňůrku, která je zavázaná na mašličku je tak též bohatě zdobena výšivkou.
Těž lajdík, frydka, vesta, je podobně jako u ženského kroje vrcholem vyšivačského umění hanáckých krejčí. Kordulka je kratší a sahá až po pás, jejž nezakrývá. Výšivka je složena z geometrické ornamentální cesty, vyšité na okrajích, a ze souběžně položené cesty ornamentu rostlinného. Na přední části má falešné knoflíky. Na zadní části kordulky jsou asi tři bohatě zdobené rozparky, aby dobře seděla na těle. Sukno je černé, ale také tmavozelené. Jan někdy bývá vyšívaná také kolem ramen. Okraje jsou olemovány haraskou různých barev i odstínů.
Jsou jednou z nejstarších součástí mužského kroje. Byly z vyčiněné ovčí, beraní nebo i kozí kůže; vzácné a nákladné byly jelenice. Gatě jsou všity nahoře do širšího a dole do užšího límce nohavice. Jsou dlouhé do půli lýtek, dole se zavazují stuhou, řeménky darmovisy, jež byly dole rozšířeny, vykrojeny a dírkovány. Na bocích mají hluboké kapsy na šátek nebo na peněženky. Výšivka je umístěna na poklopci, a někdy i na bočních švech a u kapes.
Vilečka, známá též podléčkê , vêléčka, plátýnka, návleky jsou důležitou zdobnou i praktickou složkou mužského kroje, neboť jej doplňovala mezi spodním okrajem koženic a horním okrajem botů, barvy bílé. Jsou to jakési plátěné punčochy, které pevně objímají nohu a jsou na ni připevněny na svém horním i dolním okraji šňůrkami nebo gumičkami.
Je široký 12 až 15 cm a zapíná se na dvě nebo tři přezky je bohatě vyšíván pavími pery, většinou je hnědé až hnědožluté barvy. Páví pera v dnešní době bývají nahrazeny barevnými bavlnkami nebo plastovými pásky.
Je to krásná pokrývka hlavy, podobná královské koruně. Zdobil hlavu nevěsty a družiček. V dnešní době se využívá při Hanáckých svatbách, při zahajování plesů a při slavnostních akcích.
Skládá se z lepeného pásu válcovitě zatočeného a vzadu otevřeného, vysokého asi 25 cm. Potažen je nejčastěji červenou hedvábnou látkou, polepenou zrcátky, drobnými korálky v podobě srdíček, lístků a květů. Na jejích obrubě jsou skleněné perly. Horní okraj je vrouben hustě smyčkami z červených širokých stuh, které jsou vzadu spuštěny a sahají až po pas Hanaček. Spotřeba stuhy na Pantlík je asi 30 až 40 metrů stuhy (čtyřicet loktů). Vršek je pokryt umělými různobarevnými kvítky. Dolní okraj zdobí zlaté nebo stříbrné penízky a věneček z umělých jarních kvítek.
Rámuje celou tvář i hlavu jako u bohatých renesančních okruží v 15. a 16. století; jeho původ je však mladší. Obojek – krézl je vlastně pruh plátna asi 10 cm široký a 4 až 12 metrů dlouhý, ozdoben bílou ručně dělanou asi 5 cm širokou krajkou, na spodní straně je zřasen a všit do límečku.
Obojek se upravuje tak, že se škrobí syrovým škrobem dosti na tuho, žehlí se tálkôje do záhêbu (skládá). Takto připravený se našije na stojatý límeček, který někdy bývá našit jednoduchými mrštinkami nebo křížky. Límec se uvazuje pod bradu a tam je také červená, široká vázanka (stuha). Obojky – krézly se řasovitě žehlily kulmem. Bylo to dlouhé, oblé želízko s dřevěnou rukojetí. Rozehřálo se v ohni a pak se obojek žehlil na troubky.
Je z bílého jemného plátna, vzadu sahá do půli zad a ve předu je dlouhá až do pasu. U krku je nízký stojáček, bývá opatřen křížkovým stehem (výšivkou). Rukávy jsou bohatě řasené, na spodní straně opatřené límečkem (manžetou), bohatě vyšívanou černou bavlnkou a 6 až 10 cm širokou doplněnou červenou mašlí.
Objímá tělo od pasu do poloviny zad a prsou, přejímá zde funkci šněrovačky a je zavěšeno na trháčku. Je to tedy pruh látky asi 1 m dlouhé a 25 cm široký. Na dolním okraji ve dvou třetinách ze středu je přišit širší kanýrek ze silného plátna, hodně škrobený, aby odstával. Na ně se pak váže opasek se spodními sukněmi a fěrtoch, takže jsou jím nadnášeny. Oplečí na Prostějovsku mají důležitý zdobený význam pod empirově vykrojenou kordulkou, a proto jsou vyšívána velmi ozdobně.
Je z jemných suken rozmanitých barev. Byly vyšívány pestře a zdobeny stuhou, zvanou paterka. (Od patera barev – červené, hnědé, zelené, modré a žluté.) Vedle paterky se přišívá zlatá nebo stříbrná krajka, čím širší, tím lepší. Knoflíků je šest, ale zapínají se pouze jen spodní dva. Jsou mosazné a uvnitř se mihotá zrcátko. V zadu mají kordulky 6 až 8 tuhých faldíků – frků. Jsou z lepenky a pošité červeným a zeleným suknem a ještě někdy zdobené bůstky.
Je kvalitní stuha různě široká a bývá 3 až 4 metry dlouhá, hedvábná a květovaná. Uvazuje se na spodní část kordulky.
Spodní sukně jsou oproti svrchní sukni z hrubšího materiálu a na Prostějovsku se jim říká spodníky, opasky, podolky. Byly ušity ze 3 až 8 půlek a opatřeny vpředu rozporkem. Spodní sukně bývá někdy nejen málo řasená, ale i kratší (spodnička), kdežto vrchní sukně je nejdelší nejřasenější.
Fěrtoch (vrchní sukně) skládá se až ze šestnácti po kotníky sahajících půli, v přední části nesešitých. Horní okraj byl všit do límečku (pásku), a to zřaseně, takže se sukně dolů šířila a vypadala jako zvon. Vpředu fěrtoch byl méně řasen, jednak z praktických důvodů kvůli práci, byla tu i našitá kapsa, a jednak také proto, že se na toto místo připevňoval fěrtůšek (zástěra), který sám byl složen ze tří, později z pěti půlí. Záhyby byly vzadu husté, v předu řidší. Límeček (pásek) je opatřen výšivkou.
Jedna ze spodních sukní je z hrubého plátna honzík, nejvíc naškrobená, tak aby trčela a držela široký tvar, objem sukní.
Fěrtůšek – lidový název pro zástěru. U fěrtůšku je 12 až 16 cm široký límec (pásek), a do toho je řaseně fěrtůšek všit. Sváteční fěrtůšek byl nejčastěji vyšíván smetanově bílým nebo smetanově žlutým až nažloutlým hedvábím. Obšité na spodní straně krajkou a ta svou šíří přesahuje délku sukně. Fěrtůšky pro běžné nošení byl různých barev, pokryty barevnou výšivkou.
Na Prostějovsku se nosí černé jirchové střevíce, zdobené bílou a červenou kůží. Zašněrované bývají červenou stuhou, pod kterou se skrývá bohatě zdobený jazyk boty.
![]() Chasa - klobouk |
![]() Pracovní Kroj |
Ve svátek nosí dívky na hlavě turecký šátek, uvázaný "na rajdáč - horekonce" a pod ním čepec. Je možná i varianta s věncem z kytiček.
Dívčí kordula je stejné barvy i materiálu jako mužská, zdobená pestře stuhami, portami a knoflíčky. Je podobně vyšita jako mužská, pod krkem hluboce vykrojená, vpředu dobře zapnutá, aby přiléhala. Vzadu dole má kordula tzv. "honzíka", tři sklady, aby na nich pěkně stála dokola obtočená vyšívaná mašle. Vpředu na korduli pod mašlí je dobře naškrobený parádní límec.
Pod kordulou se nosí rukávce s většinou krajkovým "krézlem", naškrobenými krátkými rukávy, převázanými tzv. "podvazadly".
Na ženských sukních se jasně projevil dřívější trend zkracování sukní. Dříve sahaly sukně nad kotníky, v současné době sahají do půli kolen. Aby měly sukně správný tvar, kolem boků se váže tzv. "podhrňačka" a jelito. Podhrňačka je dlouhá naškrobená spodnička, která se několikrát smotá, přiváže se pod pás a pod ni se ještě přiváže jelito. Vrchní sukně prošly ještě další změnou. Dříve bylo obvyklých dvanáct naškrobených skladů, v současné době se počet pohybuje kolem osmnácti někdy až dvaceti dvou.
Spodní čtyři sukně jsou bílé plátěné, ozdobené krajkou, vrchní sukně jsou brokátové. Brokátový je i fěrtoch.
V létě k svátečnímu kroji patří do ruky plátěný, vyšívaný šátek. V zimě obléká dívka tzv. "marinku", kabátek, který je kolem krku a na hrudi ozdobený korálkami a krajkami. Bývá různé barvy.
Dívka má černé silonové punčochy a černé šněrovací boty s nízkým podpatkem.
![]() Dívčí kroj |
![]() Porovnání krojů |
Druhou výstavu s názvem Kroje najdete na chodbě našeho muzea. Ve vitrínách jsou vystaveny panenky v krojích věrně kopírujících originální vzory. Podle ozdob se dá určit, jak byl který kraj bohatý, neboť zdobení bylo vždycky jiné. Na figurínách stojících vedle vitrín máme originální kroje z Boleslavska a okolí zapůjčené v Muzeu Mladoboleslavska. Panenky oblékla paní Hana Peroutková z Malé Bělé. Při opravě krojů pro taneční soubor jí zbyla látka a tak se rozhodla, že si ušije i zmenšeninu boleslavského kroje pro sebe na panenku. Velice se jí to povedlo a když se výtvorem pochlubila v souboru, snesli jí panenky div ne z celé vesnice a že je má také obléknout. A tak si paní Peroutková obstarala literaturu a šila a šila. Můžete u nás najít kroje české, moravské i rómské.
Jana Vernerová, Muzeum Benátky
ZPRAVODAJ BENÁTECKA 8. září 2006
Když se kdokoli v Malé Bělé, ve vesničce u Bakova nad Jizerou, zeptá na paní Hanu Peroutkovou, odpověď je vždy stejná: „myslíte tetinu Peroutkovou?“. Malá, drobná, prošedivělá paní, které by rozhodně nikdo nehádal blížících se 75 let, je stále plná síly, vitality a hlavně dobré nálady. Redaktory Ventilu přivítala s úsměvem, zaplavila je historkami, které by vydaly na celou knihu a moc jí potěšilo oslovení, na které je vlastně zvyklá.
Tetino, jak jste se dostala ke krojům?
To musíme začít pěkně od začátku. V Jilemnici v Podkrkonoší, kde jsem se narodila a ve Vrchlabí, kde jsme s rodiči také bydleli. Na horách se žilo úplně jinak, než dole v nížinách. Už v té době tam panoval čilý cestovní ruch. Byla jsem zvyklá na plno turistů a sportovního vyžití, na jiný způsob života. Díky turistům se v horských střediscích šlo s dobou a nové trendy se tam objevovali daleko dříve, než kde jinde. Folklórní spolky a krojovaní lidé? To bylo, jako hledání jehly v kupce sena a z mého rodiště láska ke krojům skutečně nepramení.
A jak to tedy bylo?
V roce 1955 jsem se na Malou Bělou provdala, to mi bylo 18 let a řeknu vám, život tady mě ze začátku pěkně vyděsil! Psala jsem kamarádkám, kam jsem se to dostala, že jsem se snad posunula v čase a vrátila se o 100 let zpět! Že se tu svítí svíčkami, nosí se kroje a nejdůležitější osobou, že je tu Rychtář. Pak mi ale někdo vysvětlil, že se jedná o Baráčnickou obec. Byla jsem mladá, zvědavá, a tak jsem se zapojila. Pochopila jsem, že jde vlastně o záslužný spolek, který zachovává lidové tradice a zvyky a také kroje. Tady jsem si ho poprvé oblékla a naučila se tancovat Českou besedu. Staročeské Máje? To byla vždycky veliká sláva! Chodilo se od chalupy k chalupě, vyhrávala kapela a kácela se májka. Také jsem byla se svým krojem, který byl skutečně velmi pěkný, vyslaná na soutěž do Prahy na Žofín. Jenže jak jsem tam přijela, dostala jsem strach. Přemluvila jsem jednu holku co tam jen tak posedávala, ať se v tom projde místo mě. Pak mi někdo řekl, že je to nějaká primabalerína.
U baráčníků jste jak dlouho?
V Baráčnické obci jsem už 57 let. Starám se o velikou místnost, kde se dá i tančit a kde se schází konšelstvo. To se skládá z Rychtáře, Místorychtáře, Panímaminky, Pantatínka, Švandymistra, Gratulantky, Pokladní a Komisaře přes účty. K tomu peru, škrobím a opravuji kroje, ale kolik jich máme, to opravdu nevím, ale asi tak 30 dětských krojů jsem ušila i vyšila sama. U baráčníků máme i taneční folklórní soubor Furiant a i s nimi jezdím občas na nějaké akce. Je s nimi vždycky legrace. Jsou tam i mladí a malí caparti a to mě moc těší, že po nás budou nástupci.
Vdávala jste se dost mladá. Jakou jste měla svatbu?
To se ani neptejte! My se domluvili, že nikomu nic nepovíme. Ještě dopoledne, bylo to v sobotu, jsem byla ve fabrice. A bylo domluveno, že jen do kanceláře dojdeme podepsat papír a je po svatbě. Jenže mě potkal personální, vyhrknul na mě jak to, že se v pracovní době někde toulám a já se podřekla, že jsem se jenom nechala oddat. On to hned pustil dál a na chodbě už nás čekal špalír kolegů a kolegyň. Ti pak nakoupili občerstvení na hostinu a už to jelo. Jenomže, když jsme doma řekli, že jsme se vzali, rodiče svolali celou ves a oslavovalo se nanovo. Když jsem pak jela k dalším příbuzným, tak tam jsme také museli s pravdou ven a byla oslava třetí, dokonce s vypůjčenými šaty a kytkou a hurá k fotografovi, protože na toho jsme všichni úplně zapomněli. Takže svatba utajovaná se slavila na třikrát a moc ráda na to vzpomínám.
Tetino, kolik máte dětí?
Děti mám dvě a dva vnuky, ale v životě jsem jich vychovala 7. Moji rodiče se rozvedli a nás dětí bylo přitom 6. Tři nejstarší jsme zůstali u otce a tři nejmladší u maminky. Ta se pak znovu vdala, ale otčím byl zlý, tak jsem si všechny děti vzala k sobě na Malou Bělou. Ten nejmladší chodil do třetí třídy a i ty dvě starší, co zůstali u tatínka, se k nám nastěhovaly. Chtěla jsem je mít všechny pohromadě. Vychovala je a už mají svoje rodiny.
Vraťme se ke krojům, protože to je váš život.
Moc dobře vím, na co narážíte. Na panenky, že jo? Tak to je moje veliká záliba už 6 let. Šila jsem kroje pro děti i dospělé a měla fůru odstřižků. Bylo mi líto to vyhodit a doma jsem objevila 3 panenky, tak jsem je ustrojila. Když to uviděla vedoucí soboru Furiant Monika Čapková, úplně zajásala, oběhla celou ves a přinesla spoustu dalších panenek. Tak jsem jich ustrojila celkem 21.
Odkud berete střihy a vzory na vyšívání?
Vždycky jsem moc dobře kreslila a všechny vzory na halenách, sukýnkách, zástěrkách, šátcích i botičkách nebo čepcích si kreslím a vymýšlím sama. Pochopitelně se musím podívat na vzory, které jsou pro který kraj či oblast typické a také na celý kroj tak, aby odpovídal reálu. Je to titěrná práce, to vám řeknu, ale i panáčky strojím, protože krojovaní jsou i hoši. Tak jsem ustrojila panenky do krojů z Mladoboleslavska, Podkrkonoší, Jižních Čech, Střední a Severní Moravy, tedy Hanácký i Kyjovský kroj i Pražský kroj jsem vyrobila a spoustu dalších. Dvě panenky teď odletí až do Ameriky!
A co výstavy?
A to víte, že už nějaké byly. V Krupé, v Bakově nad Jizerou v muzeu, v muzeu Mladá Boleslav, na zámku v Benátkách nad Jizerou, ale i v Praze. Teď mám všechny panenky doma v krabicích, ale kdyby byla možnost se s nimi opět někde pochlubit, proč ne. Moc ráda je zapůjčím.
Pozvánka |
Zasedání rychtářů žup a rychtářů obcí bez župy - sál Veleobce v SOBOTU 25. ČERVNA 2022; 29. LEDNA 2022; 27. LISTOPADU 2021 od 9:30 hod. Program - zahájení a přivítání přítomných - vzpomínka na zemřelé - zpráva mandátové komise - volba komise na usnesení - schválení programu zasedání - zpráva vzdělavatele - zpráva syndičky - zpráva rychtáře organizačního odboru - zpráva rychtářky HFO - zpráva berní - zpráva slídilů účtů - zpráva rychtáře černovického konšelstva - zpráva rychtáře OTaK - zpráva zodpovědného redaktora časopisu ČB - zpráva panímaminky - zpráva rychtáře přestávka - rozprava k předneseným zprávám - volné návrhy - návrh na usnesení a jeho schválení - zhodnocení zasedání - ukončení zasedání |