Kroj – co je to kroj?

Slovník spisovné češtiny vysvětluje pojem kroj jednoduše jako oděv charakteristický pro určitý kraj a dobu. Kroj spojujeme hned se dvěma přívlastky, národní a lidový. V historických podmínkách českých zemích se města přizpůsobovala evropské módě a do značné míry se pojem lidový a národní více propojovaly.

Staré tradiční kroje se na rozdíl od těch novějších speciálně skládají do truhel. Z hlediska vědy o lidovém oděvu se mluví jako o tradičním oblečení převážně venkovských obyvatel českých zemí. Proč se lidé vůbec zajímají o kroj? V každé době pro něco jiného. Především však proto, že jako oděv patří k hlavním článkům kultury. Jeho prostřednictvím se dozvíme mnoho o životě, názorech i umění. O krojích bylo napsáno mnoho. Mnoho umělců kroje zachytilo v kresbách i v literárních dílech. A konečně-mnoho součastníků ještě umí o krojích podat živé svědectví. Zevrubnější zprávy o krojích venkovanů se obecně spojují s polovinou 18. století, kdy mocné a vzdělané kruhy obracejí svou pozornost více k lidem. A naopak lid a jeho kultura v našem případě kroj, začíná stát za pozornost. Je třeba vědět více o lidu, kterému se má s úspěchem vládnout. Proto se konají různé soupisy, shromažďuje se sbírka písní, kroje se dostávají do úředních spisů.

A tak v roce 1791 se do Prahy na českou korunovaci císaře Leopolda II. sjíždějí pozvané krojové družiny. A z tohoto zájmu vycházejí i první kolekce malířských studií krojů venkovských lidí. V prvním desetiletí 19. století další korunovace císaře Ferdninanda V., který se stal v roce 1836 českým králem. K oslavám patřila velká sešlost venkovanů ve svatebních a svátečních krojích z celého českého království.

Ve sbírce Národopisného muzea v Praze jsou dodnes uloženy kvašové obrázky venkovských účastníků této korunovace. Jsou to nejcenější obrázky oblečení českého lidu své doby. Kroj venkovského lide je příkladnou hodnotou čistého stylu. V této souvislosti lze vzpomenout krátkou scénku z povídky B.Němcové „Dlouhá noc“ , kdy budoucí královna vybírá jednotlivé kusy z truhly, zkouší a kombinuje. Zcela podobně to děláme při strojení my. Život a zrání kroje mělo trochu jiný rytmus než proměnlivá móda.

Značný podíl na stylu místního kroje měli jeho profesionální tvůrci, řemeslníci, tkalci, švadleny, vyšívačky i obuvníci.

Proměnlivost lidového oblečení měla složitější postup. Ke svérázným motivům patří vrstvení šatů. Starší kusy se neodloží, ale zůstávají vespod a překrývají se novějšími. Na Plzeňsku se jeden čas nosilo na sobě až 16 sukní. A tak se kusy vrstvily i z důvodů praktických.

Na kroji je však možné sledovat vlastní cestu, která směřovala k plnosti tvarů. Rukávy a sukně se postupně rozšiřují a získávají na tvarové výraznosti.

Jindy se jakoby nafoukne celý kroj a postava se v něm ztrácí. – kroj Hanácký nebo v Dambořicích.

Výtvarná nestřídmost po léta provází i výzdobu. Jsou kroje nebo jejich díly, které zůstaly po celou dobu vývoje ve stylu elegance a prostoty. Kroj ovlivňoval chování lidí, především jejich pohyb a nejen v tanci. Ženy v širokých sukních nesly ruce složené vpředu. Boty určovaly styl chůze. Jinak se drží tělo v upnuté sněrovačce a jinak v poddajném živůtku.

Zkuste si chodit nebo tančit s kloboučkem z Vlčnova s dlouhým kohoutím pérem nebo tančit v chodském širáku.

Důležitá byla pokrývka hlavy, která byla obvykle výraznou korunou oblečení.

Ženy měly úbor hlavy složitější, vázané plachty, pleny, čepce a čepení. Všechny tyto věci dávaly kroji místní vyznění. Výstižně to říká, vzpomínka na kroj z jihočeských Blat.

V oboru lidového kroje je od 20. let 20. století v tomto směru významnou osobností Drahomíra Stránská. Studiem lidového oděvu v ní získáváme první vědeckou kapacitu, opírající se o široké materiálové zázemí pražského národopisného muzea. Jako představená Národopisného muzea v Praze organizuje velké sběrné akce v terénu. Organizuje také velké výstavy, kde kroj je komponentem životních celků.

Řadu let působí v oboru lidového kroje jako pedagog Univerzity Karlovy v Praze. A koncem je nutno připomenout její bohaté dílo, kde vyniká mohutná monografie o českých krojích, která je oporou k hodnocení a poznání lidového oděvu obecně.

Napsala

t. Trojanová

Čepice

Aksamitky, vydrovky nebo bobrovka jsou vysoké, vpředu s prýmkem nižším (asi 10 cm), vzadu s vyšším (asi 17 cm) z černé nebo hnědé kožešiny. Dýnko bylo z černého, zeleného nebo zeleno-olivového aksamitu – odtud název aksamitka.

Košile – halena

Pánská košile je též bohatě zdobená kolem výstřihu, v ramennou a na límečcích (manžetách) u rukávů. V náramkách a v dolní části manžety jsou bohatě nabírány. Pod krkem má Hanák uvázanou vazačku, pentli, šňůrku, která je zavázaná na mašličku je tak též bohatě zdobena výšivkou.

Kordula

Těž lajdík, frydka, vesta, je podobně jako u ženského kroje vrcholem vyšivačského umění hanáckých krejčí. Kordulka je kratší a sahá až po pás, jejž nezakrývá. Výšivka je složena z geometrické ornamentální cesty, vyšité na okrajích, a ze souběžně položené cesty ornamentu rostlinného. Na přední části má falešné knoflíky. Na zadní části kordulky jsou asi tři bohatě zdobené rozparky, aby dobře seděla na těle. Sukno je černé, ale také tmavozelené. Jan někdy bývá vyšívaná také kolem ramen. Okraje jsou olemovány haraskou různých barev i odstínů.

Gatě – kalhoty

Jsou jednou z nejstarších součástí mužského kroje. Byly z vyčiněné ovčí, beraní nebo i kozí kůže; vzácné a nákladné byly jelenice. Gatě jsou všity nahoře do širšího a dole do užšího límce nohavice. Jsou dlouhé do půli lýtek, dole se zavazují stuhou, řeménky darmovisy, jež byly dole rozšířeny, vykrojeny a dírkovány. Na bocích mají hluboké kapsy na šátek nebo na peněženky. Výšivka je umístěna na poklopci, a někdy i na bočních švech a u kapes.

Vilečka, známá též podléčkê , vêléčka, plátýnka, návleky jsou důležitou zdobnou i praktickou složkou mužského kroje, neboť jej doplňovala mezi spodním okrajem koženic a horním okrajem botů, barvy bílé. Jsou to jakési plátěné punčochy, které pevně objímají nohu a jsou na ni připevněny na svém horním i dolním okraji šňůrkami nebo gumičkami.

Pás

Je široký 12 až 15 cm a zapíná se na dvě nebo tři přezky je bohatě vyšíván pavími pery, většinou je hnědé až hnědožluté barvy. Páví pera v dnešní době bývají nahrazeny barevnými bavlnkami nebo plastovými pásky.

Obuv – holínky

Pantlík, nebo pantlék

Je to krásná pokrývka hlavy, podobná královské koruně. Zdobil hlavu nevěsty a družiček. V dnešní době se využívá při Hanáckých svatbách, při zahajování plesů a při slavnostních akcích.

Skládá se z lepeného pásu válcovitě zatočeného a vzadu otevřeného, vysokého asi 25 cm. Potažen je nejčastěji červenou hedvábnou látkou, polepenou zrcátky, drobnými korálky v podobě srdíček, lístků a květů. Na jejích obrubě jsou skleněné perly. Horní okraj je vrouben hustě smyčkami z červených širokých stuh, které jsou vzadu spuštěny a sahají až po pas Hanaček. Spotřeba stuhy na Pantlík je asi 30 až 40 metrů stuhy (čtyřicet loktů). Vršek je pokryt umělými různobarevnými kvítky. Dolní okraj zdobí zlaté nebo stříbrné penízky a věneček z umělých jarních kvítek.

Šátek

Šátek, který nosí Hanačka na hlavě, je 150 x 150 cm velký. Vázání šátku je velmi složité, což svědčí nejen o zručnosti, ale i o vynalézavosti hanáckého lidu. Věneček je vázán na mnoho způsobů, Hanačky v Kostelci na Hané nosí uvázaný šatek na věneček.

Krézl, obojek nebo placák

Rámuje celou tvář i hlavu jako u bohatých renesančních okruží v 15. a 16. století; jeho původ je však mladší. Obojek – krézl je vlastně pruh plátna asi 10 cm široký a 4 až 12 metrů dlouhý, ozdoben bílou ručně dělanou asi 5 cm širokou krajkou, na spodní straně je zřasen a všit do límečku.

Obojek se upravuje tak, že se škrobí syrovým škrobem dosti na tuho, žehlí se tálkôje do záhêbu (skládá). Takto připravený se našije na stojatý límeček, který někdy bývá našit jednoduchými mrštinkami nebo křížky. Límec se uvazuje pod bradu a tam je také červená, široká vázanka (stuha). Obojky – krézly se řasovitě žehlily kulmem. Bylo to dlouhé, oblé želízko s dřevěnou rukojetí. Rozehřálo se v ohni a pak se obojek žehlil na troubky.

Košile

Je z bílého jemného plátna, vzadu sahá do půli zad a ve předu je dlouhá až do pasu. U krku je nízký stojáček, bývá opatřen křížkovým stehem (výšivkou). Rukávy jsou bohatě řasené, na spodní straně opatřené límečkem (manžetou), bohatě vyšívanou černou bavlnkou a 6 až 10 cm širokou doplněnou červenou mašlí.

Oplečí

Objímá tělo od pasu do poloviny zad a prsou, přejímá zde funkci šněrovačky a je zavěšeno na trháčku. Je to tedy pruh látky asi 1 m dlouhé a 25 cm široký. Na dolním okraji ve dvou třetinách ze středu je přišit širší kanýrek ze silného plátna, hodně škrobený, aby odstával. Na ně se pak váže opasek se spodními sukněmi a fěrtoch, takže jsou jím nadnášeny. Oplečí na Prostějovsku mají důležitý zdobený význam pod empirově vykrojenou kordulkou, a proto jsou vyšívána velmi ozdobně.

Kordulka

Je z jemných suken rozmanitých barev. Byly vyšívány pestře a zdobeny stuhou, zvanou paterka. (Od patera barev – červené, hnědé, zelené, modré a žluté.) Vedle paterky se přišívá zlatá nebo stříbrná krajka, čím širší, tím lepší. Knoflíků je šest, ale zapínají se pouze jen spodní dva. Jsou mosazné a uvnitř se mihotá zrcátko. V zadu mají kordulky 6 až 8 tuhých faldíků – frků. Jsou z lepenky a pošité červeným a zeleným suknem a ještě někdy zdobené bůstky.

Pantla

Je kvalitní stuha různě široká a bývá 3 až 4 metry dlouhá, hedvábná a květovaná. Uvazuje se na spodní část kordulky.

Sukně

Spodní sukně jsou oproti svrchní sukni z hrubšího materiálu a na Prostějovsku se jim říká spodníky, opasky, podolky. Byly ušity ze 3 až 8 půlek a opatřeny vpředu rozporkem. Spodní sukně bývá někdy nejen málo řasená, ale i kratší (spodnička), kdežto vrchní sukně je nejdelší nejřasenější.

Fěrtoch (vrchní sukně) skládá se až ze šestnácti po kotníky sahajících půli, v přední části nesešitých. Horní okraj byl všit do límečku (pásku), a to zřaseně, takže se sukně dolů šířila a vypadala jako zvon. Vpředu fěrtoch byl méně řasen, jednak z praktických důvodů kvůli práci, byla tu i našitá kapsa, a jednak také proto, že se na toto místo připevňoval fěrtůšek (zástěra), který sám byl složen ze tří, později z pěti půlí. Záhyby byly vzadu husté, v předu řidší. Límeček (pásek) je opatřen výšivkou.

Jedna ze spodních sukní je z hrubého plátna honzík, nejvíc naškrobená, tak aby trčela a držela široký tvar, objem sukní.

Fěrtůšek – lidový název pro zástěru. U fěrtůšku je 12 až 16 cm široký límec (pásek), a do toho je řaseně fěrtůšek všit. Sváteční fěrtůšek byl nejčastěji vyšíván smetanově bílým nebo smetanově žlutým až nažloutlým hedvábím. Obšité na spodní straně krajkou a ta svou šíří přesahuje délku sukně. Fěrtůšky pro běžné nošení byl různých barev, pokryty barevnou výšivkou.

Obuv

Na Prostějovsku se nosí černé jirchové střevíce, zdobené bílou a červenou kůží. Zašněrované bývají červenou stuhou, pod kterou se skrývá bohatě zdobený jazyk boty.

Chlapecký kroj

Chasa - klobouk

Pracovní Kroj

Dívčí kroj

Ve svátek nosí dívky na hlavě turecký šátek, uvázaný "na rajdáč - horekonce" a pod ním čepec. Je možná i varianta s věncem z kytiček.
Dívčí kordula je stejné barvy i materiálu jako mužská, zdobená pestře stuhami, portami a knoflíčky. Je podobně vyšita jako mužská, pod krkem hluboce vykrojená, vpředu dobře zapnutá, aby přiléhala. Vzadu dole má kordula tzv. "honzíka", tři sklady, aby na nich pěkně stála dokola obtočená vyšívaná mašle. Vpředu na korduli pod mašlí je dobře naškrobený parádní límec.
Pod kordulou se nosí rukávce s většinou krajkovým "krézlem", naškrobenými krátkými rukávy, převázanými tzv. "podvazadly".
Na ženských sukních se jasně projevil dřívější trend zkracování sukní. Dříve sahaly sukně nad kotníky, v současné době sahají do půli kolen. Aby měly sukně správný tvar, kolem boků se váže tzv. "podhrňačka" a jelito. Podhrňačka je dlouhá naškrobená spodnička, která se několikrát smotá, přiváže se pod pás a pod ni se ještě přiváže jelito. Vrchní sukně prošly ještě další změnou. Dříve bylo obvyklých dvanáct naškrobených skladů, v současné době se počet pohybuje kolem osmnácti někdy až dvaceti dvou.
Spodní čtyři sukně jsou bílé plátěné, ozdobené krajkou, vrchní sukně jsou brokátové. Brokátový je i fěrtoch.
V létě k svátečnímu kroji patří do ruky plátěný, vyšívaný šátek. V zimě obléká dívka tzv. "marinku", kabátek, který je kolem krku a na hrudi ozdobený korálkami a krajkami. Bývá různé barvy.
Dívka má černé silonové punčochy a černé šněrovací boty s nízkým podpatkem.

Dívčí kroj

Porovnání krojů

FOLKLORNÍ TANEČNÍ – 2010/2011

Letos můžete daně zaplatit o pět pracovních dní později